Muscle car Dodge Charger lze zařadit k nejoblíbenějším americkým klasikám. První generace se představila světu již na Nový rok 1966, kdy byla odhalena při utkání v americkém fotbalu v kalifornské Pasadeně. S modelovým rokem 1968 se Charger dočkal výrazných změn, které jej vzdálily od modelu Coronet, z něhož původně vycházel. Modernizované auto postavené na platformě B-Body navrhl designér Richard Sias a nové tvary se staly ikonickými.

Dvoudveřová samonosná karoserie kupé se splývající střechou typu fastback dostala zcela nové designové linie, z nichž nejvýznamnější jsou samotné boky ve stylu lahve od Coca-Coly. Rozměrná karoserie dostala ostře useknutou záď, tvořící náznak spoileru, která se inspirovala tehdejšími závodními vozy. Charakteristickým prvkem nových křivek byly rozměrné zadní střešní sloupky, jenž připomínaly splývavou záď první generace.

Příď Chargeru stále nesla širokou masku chladiče, v níž byly ukryté světlomety. Konstruktéři jejich natáčení nově zajistili pomocí vakuového systému, namísto původních elektromotorů. Kapotu a boky vozu dekorovaly dvojité prolisy naznačující větrací otvory. Interiér dostal přepracovanou palubní desku s nově rozmístěnými přístroji. Zadní sedadla již nebyla sklápěcí a kufr byl čalouněný vinylovým materiálem.

Základním nabízeným motorem byl vidlicový osmiválec s rozvodem OHV o zdvihovém objemu 5,2 litru. Motor s kompresním poměrem 9.2:1 byl vybavený dvojitým spádovým karburátorem Stromberg a dosahoval nejvyššího výkonu 230 koní (dle normy SAE). Taková hnací síla rozjela 1 580 kilogramů vážící muscle car až na 170 kilometrů v hodině a vyžádala si průměrnou spotřebu přibližně 17 litrů na 100 kilometrů. Zpřevodování otáček motoru zajišťoval třístupňový manuál, nebo automatická převodovka TorqueFlite. V polovině modelového roku 1968 nabídku motorů rozšířil 3,7 litrový řadový šestiválec o výkonu 147 koní a stal se standardní motorizací. Zákazníci, kterým „malé“ agregáty nestačily, dostali na výběr dvě výkonové verze motoru 383 V8 o zdvihovém objemu 6 277 ccm. Slabší se dvěma karburátory dosahovala 290 koní, silnější se čtyřmi karburátory pak 330 koní.

Do nabídky se dostala i opravdu rychlá verze R/T (Road/Track) určená jak k silničnímu, tak závodnímu použití. O pohon se staral slavný sedmilitrový osmiválec 426 HEMI o výkonu 425 koní, který Charger rozjel až na 225 km/h. K dispozici byl i starší 7,2 litrový motor 440 Magnum, který dosahoval 375 koní a nabízel až 210 km/h.

Rozpoznatelným prvkem varianty R/T byly „čmeláčí“ (bumble-bee) pruhy na zádi vozidla, jenž byly na výběr v bílé, černé nebo červené barvě. Kdo o stylový doplněk neměl zájem, mohl bezplatně zažádat o jeho odstranění. Dodge prodal celkem 96 100 Chargerů modelového roku 1968, včetně 17 000 exemplářů R/T.

V rámci modelového roku 1969 prošel Charger několika úpravami karoserie, za nimiž stojí Harvey Winn. Přepracovaná přední maska byla rozdělena na dvě poloviny a záď nesla dvojici podélných světlometů, namísto původních čtyř kruhových. Paletu výbav rozšířil paket Special Edition, který byl k dispozici i pro provedení R/T. Nová výbava přinesla kůží čalouněná přední sedadla, dřevem obložený volant a dýhou vykládanou palubní desku. Úpravy se dočkaly i čmeláčí pruhy a nabídku doplňků rozšířilo střešní okno, o které však nebyl velký zájem, objednalo si jej jen 260 zákazníků. Nabídku motorů tvořil šestiválec 225 Six a osmiválce 318 V8 a 383 V8 (stále ve dvou výkonových specifikacích). Chargery R/T poháněly agregáty 383 a 440 Magnum a 426 HEMI. Během modelového roku 1969 vzniklo 89 199 exemplářů. Součástí modelového roku byly i dvě sběratelsky cenné edice.

Po neúspěchu Chargerů proti vozům Ford v závodní sérii NASCAR se ve větrném tunelu ukázalo hned několik designových chyb. Zadní okno a vystrčená přední maska byly dobře vypadající, ale neaerodynamické prvky. Kvůli vyřešení problému na závodních tratích vznikla homologační série 500 kusů speciálního Chargeru 500 se zadním oknem zasazeným do svažující se střechy a přední maskou se čtyřmi světlomety převzatou z typu Coronet. Pod kapotou se objevily osmiválce 440 Magnum a 426 HEMI. Přestože byl druhý zmíněný motor dle továrních dokumentů standardní možností, vzniklo s ním pouhých 67 kusů, z nichž 40 využívalo automatickou převodovku TorqueFlite a zbylých 27 mělo manuální skříň.

Bohužel Charger 500 nenaplnil velká očekávání na okruzích a Dodge se rozhodl spojit se společností Creative Industries. Výsledkem spolupráce byl Dodge Charger Daytona s aerodynamickým laminátovým „nosem“ a s nepřehlédnutelným téměř půl metru vysokým křídlem na zádi, které bylo zakotveno do pomocného rámu. Daytona dosáhla na zkušební dráze v michiganském Chelsea rychlosti až 330 kilometrů v hodině. Běžným zákazníkům bylo prodáno dohromady 503 kusů.

Posledním modelovým rokem druhé generace byl 1970, který opět přinesl pár drobných změn. Přední část dostala zesílenou chromovanou masku obepínající mřížku chladiče, do níž byly zakomponované elektromotory ovládané světlomety. Modely 500 a R/T měly atraktivní široký panel mezi zadními světly. Drobných modifikací doznal i samotný interiér. Významnou změnou se stala možnost nového vidlicového osmiválce 440 Six Pack, se třemi dvojitými karburátory, o výkonu 394 koní.

Finální podoba druhé generace Chargeru se ale nesla ve znamení značně nižších prodejů. Z důvodu konkurence z vlastní stáje v podobě pony caru Dodge Challenger se prodalo pouhých 46 576 exemplářů. Velký podíl na snížených prodejích mělo i prudké zvýšení cen pojistného v USA. V sezóně 1970 se konečně dostavily úspěchy na závodních okruzích seriálu NASCAR, kde Charger řízený Bobbym Isaacem zvítězil v deseti závodech a získal titul Grand National Championship.