Citroën XM byl promarněným potenciálem
Většina z nás má rok 1989 spojen s převratem a koncem jedné dlouhé socialistické dekády. V témže roce v květnu se ovšem na světě objevil také Citroën XM, který měl navázat na tradici slavných francouzských limuzín. Něco se ale nepěkně zvrtlo.
Největším problémem všech limuzín z Francie, jenž přišly po roce 1960, je jediný model. Model, který k automobilům vyráběným ve Francii přitáhl obrovskou pozornost. Zároveň je však odsoudil k tomu, že s ním jsou srovnávány ještě dnes, o více jak padesát let později. Citroën DS byl totiž natolik technicky inovativní, vizionářský a navíc i krásný, že ho žádný jiný francouzský vůz nedokázal zastínit. Týká se to i netradiční limuzíny XM.
Citroën se koncem osmdesátých let potřeboval zbavit image, kterou měl na svědomí předchozí model CX, a tak pro návrh designu angažoval Bertoneho. Jenže novému vozu nepomohl ani na tehdejší dobu moderní design vycházející z konceptu Citroënu BX stvořeného Marcellem Gandinim. Buďme realisté. Ostře řezané hrany modelu XM zapadly v nánosech času. I když byl ve Francii enormně populární a ve finále ankety Evropské auto roku dokonce pokořil čtvrtou generaci Mercedesu SL, nestačilo to. Nestačilo ani bohaté prosklení karoserie, které vzývají dnešní modely, ani první benzínový vidlicový šestiválec pod kapotou Citroënu po bezmála dvaceti letech.
Patrně největší slabinou modelu XM byl jeho elektronicky řízený „adaptivní“ podvozek Hydractive. Auto se sice v zatáčkách nekymácelo jako kachna v příboji po vzoru předchozího CX, starosti nicméně dělalo majitelům v jiných disciplínách. Zapojení podvozku bylo extrémně náchylné na okolní podmínky a majitelé končili v servisech nejčastěji kvůli zoxidovaným kontaktům, zrezivělým konektorům a dalším řadám poruch, které se dále odvíjely změtí mnoha elektrických vodičů. Většinou končily u nefunkčních elektronicky ovládaných prvků výbavy, rezignace palubního displeje, problémů s nastavováním zpětných zrcátek a dalších věcí, které přiváděly řadu majitelů doslova k šílenství.
Pokud šlo o jízdní vlastnosti, XM nebylo špatné. Podvozek ve své podstatě fungoval na jedničku, na ulici jste se odlišili od šedi jiných obyčejně vyhlížejících automobilů a lákavá byla i nízko posazená cenová politika. Ovšem, právě tyto věci zařídily, že XM se vyhnulo zcela tragickému osudu, a řada nadšenců nebo věrných milovníků automobilky se postarala o to, aby XM přežilo až do dnes. Jenže, kdykoli na ulici tohle auto vidím, zastavím se, vzpomenu si na jeho ztracený potenciál, vzpomenu si na DS a vznešený charakter modelu SM, poněkud vágně si vzdychnu a jdu zase dál, aniž bych se otáčel.
Citroën XM je jasným důkazem toho, že pokud si chcete koupit auto z konce 80. let, které je dnes už vlastně youngtimerem, musíte si pečlivě vybrat a pokud zvolíte vůz podobně napěchovaný elektronikou, seznamte se raději předem s hodně šikovným a trpělivým mechanikem a raději si udělejte známost i ve skladu náhradních dílů. V opačném případě se může stát, že vám v garáži bude stát sice velice zajímavá skořápka od studia Bertone, ale technika pod ní vám místo radosti přinese jen roztrpčení.