Legendární jednoduché lidové auto, jakým byl Citroën 2CV, se vyrábělo v letech 1948-1990, přestože první prototypy vznikly již před druhou světovou válkou. Citroëny TPV (Toute Petite Voiture – velmi malé vozidlo) byly nejlevnějšími vozy, jaké mohly vzniknout. Za návrhem malého veledíla stál konstruktér André Lefebvre a designér a sochař Flaminio Bertoni. Ruku k dílu přiložil i tehdejší šéf Citroënu Pierre-Jules Boulanger.

Pozdější typ 2CV byl navržen, aby francouzským zemědělcům nahradil domácí zvířata, jakými byli například osli. Dle zadání měl vůz převézt plato vajec na zadním sedadle po poli rychlostí 60 km/h bez toho, aby se rozbilo jediné vejce. Auto vynikající snadnou údržbou, spolehlivostí a levným provozem dostalo své označení podle tzv. daňových koní, pouze na argentinském trhu se vůz prodával s označením 3CV. Přesto je auto známé spíše svými přezdívkami. Říkalo se mu například „deštník na kolech“. Tak jak se pod deštníkem neschováte před kapkami ze stran, dovnitř auta teklo i přes nataženou střechu. Nejznámější přezdívku „kachna“ malý Citroën dostal kvůli svým jízdním vlastnostem, které byly vyvolány kolébavým měkkým odpružením. Na nezpevněných cestách a polích ale bylo zkrátka potřeba.

Opravdovou tovární terénní kachnou se stala varianta Sahara. Ta nebyla úplně první 2CV s pohonem všech kol, protože ty začaly vznikat mimo továrnu již v roce 1954 v dílnách M. Bonnafouse. Raritka, kterou poháněly dva motory o zdvihových objemech 375 ccm, byla součástí nabídky některých prodejců značky. První tovární prototyp vznikl o tři roky později a o jeho pohon se starala dvojice dvouválcových boxerů o objemech 425 ccm, z nichž jeden se nacházel v přídi, druhý pak v zádi. Dvouventilové motory byly uložené podélně a každý z nich dosahoval nejvyššího výkonu přibližně 12 koní a točivého momentu 23 Nm.

Další dva prototypy se objevily na světle světa v roce 1958. Vozy s nezvyklou konstrukcí byly zacílené na africký kontinent, jehož severní část patřila tehdy ve značné míře ještě Francii. Prioritou vývoje byla schopnost provozu v nejnáročnějších podmínkách, jaké se mohly naskytnout. Z velké části nový terénní vůz využívali naftaři v Alžírsku, Libyi, rovníkové Africe a Izraeli, ale nacházel se i ve vozových parcích francouzské armády a policie. Z dnešního pohledu lze Citroën 2CV Sahara nazvat crossoverem, který ale nezvládne vyjet stoupání až 40%. Lze tvrdit, že značka svou dvoumotorovou kachnou předběhla dobu o půl století.

Název podle africké pouště byl alespoň zpočátku oficiální a velmi trefný. Tovární kód ale zněl AZ 4/4 a štítky motoru pro změnu udávaly písmena AW. Svým vzhledem se vůz částečně lišil od běžného velkosériového modelu. Náhradní kolo se přesunulo na přední kapotu a zadní blatníky dostaly jiné výřezy pro kola. Z vozu zmizel zavazadelník, protože jeho místo obsadil druhý motor. Dvojici čtyřstupňových manuálních převodovek ovládala na podlaze umístěná společná páka řazení, aby byl v obou skříních zařazený stejný rychlostní stupeň. Vedle této páky se nacházela druhá, pomocí níž řidič volil, zda bude vůz pohánět pouze přední agregát či oba. Po nastartování byla poháněna pouze přední kola a motory dokázaly fungovat nezávisle na sobě. Však také měly samostatné klíčky, startovací tlačítka a nebyly nijak propojeny, protože každý poháněl svou nápravu. Spojkový pedál ovládal dva hydraulické systémy. Jednoduché a snadno opravitelné řešení, které se obešlo bez mezinápravových diferenciálů, vzniklo ve spoluprací s Panhardem, jenž Citroën později koupil.

Terénní kachna stále měla plátěnou shrnovací střechu. V předních dveřích se nacházela dvojice hrdel palivových nádrží, z nichž každá pojala 15 litrů benzínu, umístěných pod sedadly řidiče a spolujezdce. Pravá nádrž napájela přední motor, levá pak zadní. Sahara obouvala pneumatiky o rozměru 155 x 400, které byly huštěny na 0,7 baru. Poloviční tlak oproti běžným 2CV výrobce doporučoval, aby se vůz nezahrabal v jemném africkém písku. Všechna kola neslo nezávislé zavěšení a vůz zpomaloval bubnovými brzdami na všech kolech. Čtyřkolka vážící jen 735 kilogramů při pohonu jedním motorem dosahovala nejvyšší rychlosti 65 km/h, v případě zapojení obou agregátů až 105 kilometrů v hodině. Spotřeba motorů se v terénu vyšplhala až k 10 litrům na 100 kilometrů.

Výroba Citroënu 2CV Sahara započala v prosinci 1960 a již následující rok se terénní kachna dočkala modernizace. Kompresní poměr motorů vzrostl z původních 7,0:1 na 7,5:1 a nasávanou směs připravovaly větší karburátory Solex s průměrem trysek 28 mm místo původních 26 mm. Nejvyšší výkon modernizovaných motorů vzrostl na 13 koní. V roce 1962 z názvu vypadlo označení Sahara. Kvůli nepokojům v Africe nechtěl Citroën příliš provokovat a nově se začalo vozu říkat 2CV 4×4. Rok 1964 přinesl úchyty pro přední bezpečnostní pásy a v září 1965 se změnila přístrojová deska, stěrače měly od té doby centrální motorek a tachometr plastový kryt. Po vzoru běžných modelů byly vozy vybaveny klasickými dveřmi namísto původních sebevražedných. Třetího bočního okénka se ale čtyřkolky nikdy nedočkaly. Výkon motoru opět vzrostl o dalšího koně na výsledných 14. Produkce netypické kachny skončila na počátku roku 1967, ale ještě po čtyřech letech vznikl jeden exemplář z náhradních dílů. Přestože vzniklo 694 kusů, do dnešních dnů jich přežilo pouhých sedmnáct.