Automobilka s trojicí diamantů ve znaku se několik desetiletí řadila ke klenotům japonského automobilového průmyslu. V době její největší slávy miliony fanoušků rally hltaly řidičské umění Tommiho Mäkinena či Richarda Burnse a ve svých garážích přechovávali civilnější varianty aut svých hrdinů. Nemuseli jste se řadit k majitelům vrcholného Lanceru Evolution, abyste za volantem Mitsubishi našli zábavu.

Tu totiž nabízely i dostupnější modely, mezi něž se řadil povedený malý Colt, dodnes přitažlivý vydařený Galant, sportovní kupé Eclipse a samozřejmě velké kupé 3000GT, které se ale svými výkony řadilo ke zmíněnému Evolutionu. Mitsubishi bylo zkrátka světovou třídou se schopností nabízet skvělá auta napříč celou modelovou řadou. Jenže pak se cosi změnilo.

Na kolik zajímavých sportovně laděných Mitsubishi vyrobených po roce 2000 si vzpomenete? Samozřejmě tady bylo Lancer EVO, které na trhu doplňovala třetí a čtvrtá generace Eclipse, na něž si však dnes nikdo nevzpomene, jelikož ani jedna z nich nedosáhla kvalit svých předchůdců. Mitsubishi začalo zaostávat a zájem o jeho vozy razantně klesal, kvůli čemuž byla postupně rušena výroba jednotlivých modelů. Poslední Lancery Evolution odjely z výrobní linky v roce 2016 a minulý rok skončil Lancer úplně. Místo něj nám zůstalo ASX, které dodnes vypadá jako obtloustlá ségra středoškolského atleta, jímž byl Evolution X.

Mitsubishi se totiž rozhodlo, že v rámci své nabídky bude nabízet pouze a jen vozy kategorie SUV, která v posledních letech zažívá obrovský boom. Pro automobilové nadšence se špatný nápad stal ještě horším v okamžiku, kdy se Japonci rozhodli, že by v rámci uctívání tradice mohli oživit slavná jména ikonických modelů. S touto myšlenkou byl představený i nový Eclipse. Moje nadšení ale vyprchalo v okamžiku, kdy jsem v jeho názvu našel i slovíčko Cross.

Z mého pohledu se v automobilce museli doslova zbláznit, když na poradě odsouhlasili použití typového označení oblíbeného kupé pro nový crossover. Sami si tak zadělali na kartáč, který následně dostali od opravdových milovníků značky a fanoušků její bohaté historie, od opravdových srdcařů. Myslím si, že je takové rozhodnutí podobný přečin a pohoršení, jako kdyby tvůrci moderního umění stvořili novou podobu slavného obrazu Mony Lisy, na němž by tancovala u tyče jako laciná prostitutka.

Abych však jen nehanil, před několika měsíci jsem dostal příležitost se s Mitsubishi Eclipse Cross svézt na zamrzlém jezeře kdesi uprostřed Norska, u čehož mi dával instrukce dnes už řadou lidí zapomenutý pilot rally John Haugland. K mému překvapení byl Eclipse Cross na kluzkém povrchu hodně zábavný a nepůsobil jako slon, který se snaží naučit jezdit na bruslích.

Jenže tady nastává můj první problém s Crossem jako takovým. Přestože bych ho upřednostnil před jeho konkurenty, mezi nimiž je zastarale působící Nissan Qashqai nebo povedená Škoda Karoq, vlastně už jej nikdy nechci řídit. Dost možná, že bych s ním už nikdy nezažil tak obrovskou porci zábavy, jaká se konala na ve sněhu vyfrézovaném okruhu kdesi uprostřed Norska.

Druhý problém je, že mi vadí jako auto. Nebudu se ničím tajit, jako petrolheadovi se mi tohle auto nelíbilo už od konceptu. Nemám tím na mysli, jak vypadá, ale vadí mi tím, čím je. Kdykoliv ho vidím jet na ulici, mám chuť po něm hodit zápalnou lahev a zároveň u toho brečet. Eclipse Cross, ač je jako auto vlastně i podařený, mi bytostně vadí, protože tancuje na hrobě auta, které jsem před jeho smrtí obdivoval.