Přesně rok po fascinování světa úžasnou Miurou se Bertone a Lamborghini vrátily do Ženevy, kde v roce 1967 představili ohromující koncept Marzal. Prototyp se opět nesl ve stylu Marcella Gandiniho, což z něj vytvářelo mimořádně nápadný stroj, který byl do určité míry čtyřmístnou verzí Miury. Oproti ní však dostal nové dramatické křivky a motor na míru.

Základem Marzalu bylo mohutné ocelové šasi původně použité u Miury, poprvé představené veřejnosti na autosalonu v Turíně roku 1965. Jedinou změnou oproti takzvané matce superaut byl prodloužený rozvor kol, která byla zavěšená na lichoběžníkových nápravách s vinutými pružinami a teleskopickými tlumiči. Britové dodali kotoučové brzdy Girling na všechna kola a příčně umístěný pětistupňový manuál pocházel z Miury.

Kvůli získání místa pro zadní sedačky však nebylo možné použít i její vidlicový dvanáctiválec. Inženýři Lamborghini museli osadit karoserii prototypu unikátním řadovým šestiválcem o dvoulitrovém zdvihovém objemu, který byl dvanáctiválcem přeříznutým napůl. Mísení nasávaného vzduchu s benzínem zajišťovala trojice dvoukomorových karburátorů Weber, jejichž pomocí kompaktní motor dosahoval výkonu až 175 koní. Hnací jednotka byla namontovaná za zadní nápravou a byla nakloněná v úhlu 30 stupňů dopředu pro získání příznivějšího rozložení hmotnosti.

Marzal dostal své jméno po plemeni bojových býků a stal se první příležitostí návrháře Marcella Gandiniho, aby úplně vystoupil ze stínu Giorgietta Giugiara, který ovlivňoval všechny Gandiniho předchozí návrhy, včetně Miury. Volné ruce designéra se odrazily na výsledném díle. Linie Marzalu nesly více různých úhlů a oproti klasicky střižené elegantní Miuře působil až futuristickým dojmem.

Umístěním a konfigurací motoru vznikly šikovné proporce, které umožnily montáž zadních sedadel. Nejvíce překvapující vlastností prototypu byl velmi vzdušný kokpit, čehož bylo dosaženo i velkými skleněnými plochami a ohromnými vzhůru otevíranými dveřmi. Ferruccio Lamborghini ale nebyl fanouškem takového množství skla, které nenabízelo soukromí. Nohy slečen a dam byly ve voze viditelné celému okolí, jak sám říkal. Aby pojízdný skleník neobtěžoval přílišným vedrem, Bertone pochopitelně vyvinul klimatizační systém speciálně pro Marzal.

Ostré linie vozu doplňovaly úhly rozeseté po celém exteriéru. Přední část nesla šest čtvercových světlometů, zadní plošina vznikla z hliníkových desek spojených dohromady. Luxusně vybavený interiér nesl rozměrnou palubní desku a středové konzole dominovaly šestiúhelníky. Stejný motiv se používal v celé kabině včetně středu volantu a sedadel.

Několik let po představení v Ženevě byl Marzal skvěle předveden princem Rainierem během Velké ceny Monaka v roce 1976. Výstavní vozidlo získalo všeobecné uznání a jeho designem se v roce 1968 inspirovalo luxusní cestovní kupé Espada 2+2 GT, o jehož pohon se staral typický vidlicový dvanáctiválec. Vzhledem ke konvenčnímu uspořádání s motorem uloženým vpředu tak nebyl menší šestiválec opět použit.

Bertone v pozdějších letech zařadil Marzal do své sbírky, kterou prezentoval pouze při zvláštních příležitostech. Nedávné finanční potíže však italskou karosárnu donutily k prodeji některých svých nejslavnějších prototypů. Mezi nimi byl i Marzal, který na aukci ve Villa d‘Este v květnu roku 2011 změnil vlastníka za přibližně 1,5 milionu eur.