Subaru BRZ: Vzpomínka na devadesátá léta

Moderní sportovní kupé, které jezdí, jako by ho navrhli a zapomněli vyrobit v devadesátých letech. Záležitost pro čistokrevné puristy.

Stejně jako beznadějní cestovatelé, co jsou celí nesví, když musí chvíli sedět doma, zabřednu i já občas do toho, že brouzdám prstem po mapě. Nehledám tam ale zajímavá místa, vyhlídky a památky. Hledám tam silnice. Silnice takové, které mě zaujmou svým profilem, svými zatáčkami a v neposlední řadě i svým provozem.

Jednu takovou horskou silnici jsem objevil právě nedávno. Klikatila se na severu Čech, spojujíc zimní středisko s nížinou a vzhledem k tomu, že byla polovina října, nepůsobila dojmem, že by po ní měl někdo jezdit. A protože mi před barákem zrovna zahálelo Subaru BRZ, které se na silnicích podobného charakteru cítí jako doma, rozhodl jsem se onu cestu, jež upoutala mou pozornost, vyzkoušet bez dalších okolků.

Svoje kožené řidičské rukavice, které sice vůbec ničemu nepomáhají, ale mám z řízení v nich jistou iracionální radost, jsem zatím pohodil do středové konzole a posadil se vedle nich na sedadlo řidiče, umístěné proklatě blízko podlaze auta i asfaltu. Na stisk startovacího tlačítka zareagoval motor trojitým převalením a z dvojice výfukových koncovek se začal linout hutný baryton zvýšeného volnoběhu. Během prvních kilometrů nabírám nezbytnosti v podobě benzínu a mekáče na cestu, a už se vydávám na dálnici, vstříc severu.

Je nutné podotknout, že se s BRZ dá cestovat velmi obstojně. Podvozek ze mě nevytřásá duši, a přestože motor vytočený při 130 km/h na 3500 otáček dává do interiéru o své existenci vědět, o žádnou torturu se nejedná a na místo určení lze dojet i bez migrény.

Burger už jsem měl dávno v sobě, když jsem dojel na začátek té části trasy, která už vede k mé vysněné silnici. Čekalo mě zhruba třicet kilometrů po točité silnici první třídy, takže právě tady začínalo to, kvůli čemu jsem přijel. Vypínám rádio, nasazuji své parádní řidičské rukavice (které bohužel přijdou parádní opravdu pouze mně) a poprvé popoháním motor do vyšších otáček. Zrovna jsem totiž dojel pomalejší auto a před námi je jen relativně krátká rovinka.

Do ruky beru kulatou hlavici krátké řadicí páky a s meziplynem dávám z pětky rovnou trojku. Řazení BRZ je jeden z mnoha geniálních prvků, kterými auto oplývá. Řadička skáče v dokonale přesných a krátkých drahách, doprovázena úžasně mechanickým odporem. Přesnější by bylo snad už jen vyfrézovat do převodovky díru a posouvat řadicí vidličky holou rukou. Pokaždé, když kvalt mechanicky „zacvakne“ na svoje místo, začínám se automaticky těšit na další přeřazení.

Motor právě překročil magickou hranici čtyř a půl tisíc otáček. Abychom si rozuměli – tvrzení, že BRZ „nejede“ je částečně platné jen od volnoběhu do čtyř a půl tisíc za minutu. Odsud se dvoulitrový atmosférický čtyřválec rozezní chraplavým rykem a auto se s nedramatickou, ale přesto důstojnou vervou vrhá vpřed. Tohle není žádný turbomotor, abyste tupě šlápli na plyn a čekali, až se něco stane. Dynamiku si musíte zasloužit, takže pěkně meziplyn, podřadit si, a už s radostí sleduji, jak si ručička na velkém otáčkoměru probíjí cestu. Způsob, jakým motor sílí s přibývajícími otáčkami je těžce návykový. Každá nová stovka otáček je znát na zvuku a výkonu. Auto, které bylo před chvílí přede mnou, už je dávno za mnou a já koukám, jak motor překračuje pět, šest a dokonce i sedm tisíc, jako by stále neměl dost. I přes blikající kontrolku řazení je velmi lehké se zapomenout a zpátky na zem mě mnohdy vrací až štěkající omezovač, který se mnou přátelsky zacuká a zeptá se mě, co to ksakru dělám, když už mělo být přeřazeno.

Blížím se k první sérii táhlých zatáček směřujících do kopce. Volantem, který mám blízko u těla, vysílám auto na apex. Stačí otočit jen o kousek, neboť tuhé řízení má strmý převod a auto na něj reaguje naprosto bez okolků. Vůle kolem středové polohy, nebo jen náznak gumovosti, tady nemají své místo. Auto hbitě reaguje na každý, byť sebemenší pohyb. Díky extrémně nízkému těžišti, danému mimo jiné i plochým boxerem vpředu, nejsou cítit absolutně žádné přenosy hmotnosti do stran, konající se ještě chvíli po zatočení. Naopak přenos hmotnosti plynem se v oblouku vyvolává velmi snadno a já rukama i celým tělem cítím, jak se mnou auto komunikuje skrze tuhý, ale ne zbytečně tvrdý podvozek. Stabilizaci už jsem vypnul dávno. Za volantem nezáludného BRZ lze brzy nabrat takovou jistotu, že se jakékoliv neposlušnosti naprosto nemusím bát.

Skoro bych mohl říct, že jsem si vážně pěkně zajezdil, jenže to nejlepší na mě teprve čeká. Konečně přijíždím k oné skandálně klikaté cestě na konci světa. Zatáčky jsou náhle mnohem utaženější a já si v leckterých úsecích vystačím pouze s druhou rychlostí. Když už řadím trojku, mám ale o to větší radost, protože mě před další zatáčkou čeká zase podřazení. Pata-špička se sice kvůli výš umístěnému pedálu plynu nedává tak snadno jako u některých jiných aut, ale stačí chvilka cviku a každé podřazení se zvučným meziplynem zlepší den. Skvěle dávkovatelné brzdy se mi navíc ani při ostré jízdě nepodařilo utahat, takže jejich potenciál je na běžné silnice víc než dostačující.

V utažených vlásenkách lze pozorovat, jak se karoserie decentně naklání do stran, což ale není ničemu na škodu a dále to přispívá k bezvadné komunikaci mezi řidičem a jeho strojem. Když potom z apexu na roztočenou dvojku přidávám plyn, cítím, jak auto zaklekává na vnější zadní kolo. Tenká hranice mezi tím, kdy BRZ ještě drží, a kdy už se zadek utrne, je tak ještě zřejmější. Obecně ovšem platí, že rozhodit BRZ do smyku na suché silnici vyžaduje trochu hrubšího zacházení a je nutné přidat do hry setrvačnost.

Jenže když už jsem si myslel, že si dnes ani jednou pořádně nepohodím zadkem, padá silnice do mlhavého lesa. Ačkoliv nevím o tom, že by před mým příjezdem pršelo, zdejší vlhkost udržela silnici „posmrkanou“ a tedy strašidelně kluzkou. Najednou je gripu na zadní nápravě neporovnatelně méně a to mění celou situaci. Nemusím mít na otáčkoměru ani zmiňované čtyři a půl tisíce, aby vrknutí plynem vyvolalo ztrátu adheze a zadek se začal sunout do strany. Charakter podvozku a mechanický samosvor nicméně zaručí, že se vše odehrává opět dokonale plynule a čitelně. Volant v rukou mě sám navádí na kontra a po chvilce už z každé zatáčky vyjíždím s koly na druhou stranu, s vlající zádí a mnohdy také s hurónským smíchem. Nezáludnost auta by naučila driftovat i to největší nemehlo. Stačilo by si najít jeden úsek a trénovat tam a zpátky tak dlouho, dokud nedojde benzín.

A právě o tom je vlastně celá filozofie Subaru BRZ. Je to perfektně komunikativní, nezáludné auto s dokonale mechanickými ovládacími prvky, které přímo touží naučit řídit kohokoliv, kdo usedne za jeho jednoduchý tříramenný volant. Stačí mu naslouchat a po chvíli již veškeré zábrany i strach zmizí. Ovládat BRZ v rychlém tempu a snažit se hledat jeho hranice, je oproti jiným, výrazně silnějším autům, mnohem upřímnější a zábavnější. Totéž platí i tehdy, když se s BRZ vydáte na okruh. Rozhodně zde nebudete z nejrychlejších, ale bavit se budete ze všech nejvíc. Přesně v tom totiž tkví ono kouzlo, které ocení jen pravý milovník aut a nefalšovaný purista.

Mazda RX-7 FD3S: Můj rok s rotační legendou

Japonská sportovní legenda, jež přitahuje davy milovníků automobilové kultury ze země vycházejícího slunce. Fanoušek Luboš se rozhodl, že se s námi podělí o příběh svého bývalého exempláře, který po dobu jednoho roku vyplňoval parkovací místo u jeho domu.

Číst celé

Skoro jako Nuvolari: Jaguar E-Type předjel Ferrari 250 GT Breadvan dlouhým driftem

Rob Huff se v Jaguaru E-Type hnal za vzácným Ferrari 250 GT Breadvan a svým rozevlátým řidičským stylem připomínal umění Tazia Nuvolariho.

Číst celé

Mik Kehl: Génius řídících jednotek působil i v Česku

O jeho osobním životě nevíme nic. Google je na něho téměř krátký a informace kusé. Jeho kariéra z něj ale dělá jednoho z nejlepších úpravců planety, legendu v oboru.

Číst celé

Pohled do útrob pěti legendárních sporťáků

Výkonné motory, nosníky karoserií či zavěšení kol. Komponenty starých sportovních vozů, které běžně vidět nemůžete, ale nyní máte tu možnost.

Číst celé

Peugeot 205 GTi: Malá (ne)řízená střela

Osmdesátá léta se v automobilovém průmyslu nesla v duchu rostoucí popularity rychlých hatchbacků. Volkswagen Golf GTI bývá často označován jejich otcem a prťavý Peugeot by mohl být jejich matkou. Více jak čtvrtstoletí starý hot hatch dodnes funguje jako měřítko pro téměř všechny ostré hatchbacky.

Číst celé

Poznejte ostrov Man a poslechněte si přitom Mustang Bullitt

Ford pokračuje v seriálu o nejlepších silnicích v Evropě. Tentokrát předvedl nový Mustang Bullitt na trati motocyklového závodu Isle of Man Tourist Trophy.

Číst celé