Pokud se zeptáte pravověrných automobilových nadšenců, jakou práci by v tomto oboru chtěli vykonávat, jen málokdo si vzpomene na prestižní životní poslání soukromého řidiče nejbohatší klientely, s níž se lze na světě setkat. Zaměstnání, které v našich končinách známe hlavně z filmové série The Transporter (Kurýr), v níž perfektně oblečený Jason Statham vozí speciální klienty ve výkonných limuzínách.

Ač se to může zdát jako čistý výmysl filmařů, podobná životní náplň opravdu existuje. Ze stovek miliónů řidičů z celého světa se k ní dostane jen hrstka vyvolených a já měl v minulých letech to štěstí, že jsem mohl být jedním z nich. Nestříleli po mně, nevozil jsem bankovní lupiče, ale desítky předních byznysmenů svěřili svůj život do mých rukou, když mě požádali, abych je v jejich autech vozil z jednoho konce Evropy na druhý.

Ptáte se, jaké je povolání řidiče, který musí být neustále na telefonu a mít vždy po ruce perfektně padnoucí oblek? Rozhodl jsem se, že se s vámi podělím o svůj životní příběh, který mě čas od času usadil za volant aut, o nichž jsem snil ve svém mládí. Dost možná to bylo něčím, čemu lze oprávněně říkat „práce snů“.

Jak to všechno začalo

Dnes už je mi přes třicet let, díky čemuž jsem zažil období, kdy byl na silnicích minimální provoz, oproti dnešním dnům, a už od útlého mládí jsem naprostý blázen do aut. Svoje první auto jsem si koupil ještě dříve, než mi bylo patnáct. Uslintaná Škoda 100 za pár šušňů změnila můj život a každý návrat ze školy znamenal, že jsem zahodil batoh na druhý konec pokoje a šel si špinit ruce neustálými opravami či drobnými vylepšeními. Rozebírání a skládání karburátoru se stalo rutinou, stejně jako získávání prvních řidičských zkušeností.

Postupem času mě mé bláznovství do aut přivedlo až k účasti v závodech za volantem malé formule. Auta pro mě byla tou dobou naprosto vším a já přemýšlel, jakým způsobem zůstat v oboru a přitom se nevydat životní dráhou pouhého automechanika, který se čas od času posadí za volant závodního vozu. Lidi v mém okolí však čas od času potřebovali někam odvézt, což mě inspirovalo k nápadu, jestli existuje reálná příležitost stát se soukromým řidičem.

Dodnes nevím, jestli to bylo jen životní štěstí, nebo jsem měl natolik skvělý přístup, že se postupně začaly objevovat nové příležitosti a další klienti, jež jsem vozil kamkoliv zrovna potřebovali a kdykoliv potřebovali. K úspěšné kariéře dopomohla i má životní situace, jelikož jsem byl bez závazků a mohl jsem si dovolit být za volantem celé dny a noci.

Není to práce pro každého

Za volantem se mi dařilo a rychle jsem začal stoupat do vyšších sfér, kvůli čemuž jsem musel upravit i své způsoby, s nimiž se v dnešní době snadno nesetkáte. Dnešní služby vybavené vozy prémiových značek sice nabízí dostatečný luxus, ale rozhodně nenabízí služby staré školy, jejíž součástí jsem byl.

V dřívějších dobách, než se přepravování vysoce postavených klientů stalo běžné, totiž řidič nepotřeboval vlastní vůz, ale většinu času trávil na sedadlech řidiče aut svých klientů. Na rozdíl od řidičů, kteří tráví čas stále v tom samém autě, jsem se musel přizpůsobovat, abych si několik vteřin po usednutí do jakéhokoliv auta připadal jako ve vlastním obýváku. I ve chvílích, kdy si klient na zadním sedadle připravuje grafy pro svou prezentaci na opačné straně kontinentu, musí mít stálý pocit maximálního bezpečí a nejvyššího komfortu.

Na rozdíl od dnešních taxikářů s luxusními vozy jsem měl na starost udržování klimatu, aby ve voze nebyla nepříjemná zima, ale ani horko. Od nákupu espressa po cestě až po otevírání a zavírání dveří. To vše bylo mým nejdůležitějším úkolem.

Není to však jen o tom, jestli umíte vybrat to správné kafe. V první řadě jsem byl hlavně řidič a moji klienti mi důvěřovali i kvůli mé minulosti v kokpitu závodního monopostu. Jeden z mých klientů byl dokonce překvapený, když si všiml, že brzdím levou nohou. Je mi to zkrátka pohodlnější. Tohle prostě není práce pro nezkušené amatéry, kteří usednou za volant mercedesu a o hodinu později budou uhánět 240 kilometrů v hodině po německé dálnici jako smyslu zbavení.

Profesionalita je vším

Jak již padlo výše, klient musí mít vždy pocit naprostého bezpečí. Řidičské zkušenosti jsou důležité a jejich absenci zkrátka neschováte ani pod sebelepší zevnějšek a vystupování. Profesionalita je zároveň o tom, jak pohotoví dokážete být. Mým nepsaným pravidlem bylo, abych byl vždy k dispozici. Pokaždé, když jsem vysadil klienta v cílové destinaci, otočil jsem se a čekal, až dostanu sms zprávu o brzkém odjezdu, nebo abych jej spatřil přicházet a mohl okamžitě přijet a být k službám.

Profesionalita musí být na takové úrovni, že neexistuje jít večer s kamarády na pivo. Přestože jsem měl s řadou klientů dopředu nasmlouvaný harmonogram, častokrát jsem musel opustit rodinu a vyjet na cestu z Prahy do Londýna uprostřed noci. Jednou jsem dokonce musel opustit rodinnou oslavu, abych mohl být k službám klientovi.

Vozit vlivné osobnosti na galavečery či dělat „lady guarda“ manželkám movitých klientů bylo téměř každodenní náplní, jíž jsem musel řadit na pozici priority číslo 1. S příchodem ekonomické krize před několika lety začalo být moje povolání složité (i bohatí lidé začali šetřit) a s těžkým srdcem jsem se jej musel vzdát, abych uživil rodinu, která je v mém životě to nejcennější.

Výše uvedené věci jsou ale maličkostmi oproti maximální diskrétnosti, která byla v případě mého povolání pochopitelně nejdůležitější. Během dlouhých let řízení mi bylo sděleno či jsem zaslechl obrovské množství informací, u nichž platilo nepsané pravidlo, že navždy zůstanou mezi mnou a klientem. Všechny takové informace zemřou jednoho dne spolu se mnou. Diskrétnost je důležitá i v případě jízdy jako takové, během níž musí auto splynout s okolím provozem a nepoutat pozornost. Jakékoliv selhání je nepřípustné.

Prémie v podobě aut snů

Už víte, že jsem jezdil hlavně s luxusními limuzínami, ale jaké prémie má řidič, jehož „průkazem“ je i živnostenský list? Během let svých služeb jsem dostal příležitost usednout za volanty rychlých aut, o nichž může mnoho lidí pouze snít. Ikonické Lamborghini Diablo je krásné a vzrušující, ale jeho řízení je naprostou posilovnou, která neodpustí jakoukoliv chybu. Těžká spojka, tuhé řazení, ale zároveň charakterní řvoucí dvanáctiválec. To vše je tím, proč to byla úžasná zkušenost.

Dostal jsem šanci krátce usednout za volant superrychlého Bugatti Veyron, ale bezpochyby ještě více vzrušující byly chvíle za volantem Lancie Delty S4. Ano, toho monstra skupiny B. Neuvěřitelný a vědomí beroucí zátah motoru a výkon, jehož jsem se i přes bohaté zkušenosti za volantem až bál. Také jsem dostal příležitost usednout do Formule 3000 či najet první čtyři tisíce kilometrů se zbrusu novým Ferrari 458 Italia, aby byl jeho osmiválec správně zaběhnutý.

Nezřídka se stávalo, že mě některý z klientů poprosil, abych mu předvedl limity jeho Lamborghini Gallardo na mosteckém a brněnském okruhu, přičemž jsem cítil jeho zdravý strach a naprostou důvěru, která mi byla motivací, abych svou práci dělal na pomyslných 120 procent. To vše k tomu patřilo. Strávil jsem za volantem superaut dlouhé hodiny a tisíce kilometrů, což navždy zůstane mou silnou vzpomínkou.

Chybují i profesionálové

Ačkoliv se vlivem obrovské praxe považuji za zkušeného řidiče, stále tvrdím, že je vždy co zlepšovat. Důkazem může být i má slabá chvilka, k níž došlo v posledním čtvrtletí roku 2017. Tehdy jsem za volantem tři měsíce starého BMW M550i doslova vletěl do hluboké škarpy a vůz totálně odepsal. Udělal jsem až dokonalou školáckou chybu. Co se tedy stalo?

Okolo půlnoci jsme s mým kamarádem jeli po hezky klikaté okresce a řekli jsme si, že se trochu svezeme. Na mapě navigace jsem periferním viděním sledoval cestu před sebou, ale bohužel jsem přehlédl osudovou zatáčku. Nemusím říkat, že M550i disponuje vysokým výkonem, jehož působením jsem měl na rychloměru téměř 200 km/h. Asfalt pod námi byl ale vlhký. Když jsem si na poslední chvíli všiml zatáčky a zareagoval, podařilo se mi zpomalit na přibližně 130 kilometrů v hodině.

Při tak silném zpomalení na kluzkém povrchu se jinak stabilní M550i utrhlo a mě okamžitě napadlo nasměrovat auto na přední roh, abychom nenabourali čelně a nezabořili se v blížící se škarpě do protějšího svahu. Pokud by se tomu stalo, tohle vyprávění by už asi nikdy nevzniklo.

Problémem bylo, že ona škarpa byla hluboká přibližně pět metrů a po havárii ve stále vysoké rychlosti jsme se převrátili přes střechu a skončili zpátky na kolech. Přestože se mi podařilo včas zareagovat a částečně minimalizovat následky, uznávám, že jsem udělal začátečnickou řidičskou chybu.

Co tedy říct na závěr? Řídil jsem mnoho aut a jezdil jsem s nimi rychle, ale i přesto se mi podařilo během několika vteřin zničit silné auto, které bylo naštěstí bezpečné a zachránilo naše životy. Jezděte opatrně, ale nikdy nezapomeňte, že s postupným zkoušením a zlepšováním se můžete být daleko lepšími řidiči, než jací si myslíte, že opravdu jste.

Za vyprávění svého životního příběhu o práci snů děkujeme našemu příteli Emilu Remačovi, který usedl do Křesla pro hosta. Díky, Emile!