Sportovní vozy Ferrari z rané historie značky jsou noční můrou většiny automobilových historiků. Mnoho z nich postupem let střídalo motory, karoserie a podvozky. Jedním z takových je i vůz s nejstarším číslem podvozku, s/n 002C, který během své historie vystřídal tři různé hnací jednotky a několik karoserií. Koncem roku 1948 se však Ferrari rozhodlo vyrábět své první produkční auto, jenž oslavovalo vítězství Ferrari 166 Sport v náročném závodě Mille Miglia, nový závodní vůz nesl jméno 166 MM.

Technicky bylo 166 MM velmi podobné ostatním tehdejším Ferrari, s nimiž sdílelo trubkový rám, který byl charakteristický pro všechny vozy značky vyrobené ve čtyřicátých a padesátých letech minulého století. Podobně jednoduché bylo i zavěšení, které tvořila rovnoběžníková náprava vpředu a tuhá náprava vzadu. Ačkoli si s podvozkem aut ve Ferrari nelámali hlavu, dávali si opravdu záležet v případě motoru. V motorovém prostoru se nacházel vidlicový dvanáctiválec navržený Gioacchinem Colombem. Malý motor byl původně zkonstruovaný se zdvihovým objemem 1,5 litru, ale pro nové auto byl objem válců navýšen na necelé dva litry. Každý z válců dosahoval objemu 166 ccm, na což odkazuje typové označení vozu.

Od svých předchůdců se Ferrari 166 MM odlišilo zbrusu novou lehkou karoserií, k jejímuž vývoji byla přizvána milánská společnost Carrozzeria Touring. Její patentovaná technologie Superleggera byla tím nejlepším a nejlehčím, co bylo na konci čtyřicátých let v Itálii k sehnání. K oficiálnímu představení vozu došlo na autosalonu v Turíně, kde jej tisk kvůli vzhledu karoserie okamžitě překřtil „Barchetta“, což je italský výraz pro malou loď. Design malé karoserie dodnes patří k tomu nejkrásnějšímu, co kdy karosárna Touring připravila ve spolupráci s Ferrari.

Ferrari své nové auto prezentovalo hlavně jako závodní vůz pro zákazníky, ale když později odhalilo jeho velký potenciál, vyrobilo i několik kusů pro tovární tým. Mezi lety 1948 až 1950 vzniklo jen okolo 30 exemplářů, z nichž 25 neslo karoserii Touring Barchetta. Továrna taktéž vyrobila šestici kupé Berlinetta, která nabízela lepší stabilitu ve vysokých rychlostech, ale na závodních tratích kvůli nárůstu hmotnosti tolik nezazářila. Jakmile však opustil výrobní linku poslední kus, Ferrari okamžitě zaměřilo svůj zájem na vývoj Lamperdiho V12 s dlouhým blokem válců. Počátkem padesátých let rychle vzrostla poptávka po dvoulitrových závodních autech, kvůli níž se továrna rozhodla vyrobit druhou sérii 166 MM v roce 1953.

Typ 166 MM se velmi brzy proslavil na závodních tratích. Dařilo se mu jak v rukou profesionálů, tak i u soukromníků. Kromě velkého počtu celkových vítězství v závodech patří k největším úspěchům vítězství ve vytrvalostním závodě 24h Le Mans v roce 1949, které bylo úplně prvním vítězstvím Ferrari v tomto náročném podniku. Vůz odstartoval s Lordem Selsdonem za volantem, ale naprostou většinu závodu odřídil Luigi Chinetti, severoamerický importér Ferrari, jenž ve voze strávil neuvěřitelných 23 hodin. Jediným důvodem, proč se Lord Selsdon ujal hodinového řízení, bylo řešení jak vyzrát nad předpisy.

Ferrari 166 MM bylo velkým úspěchem na závodních tratích i mimo ně. Závodnímu týmu Scuderia Ferrari pomohlo, aby se postupně přetvořil na plnohodnotného výrobce silničních a soutěžních vozů. Colombův dvanáctiválec byl následně na pár roků odložen a znovu použit jako základ hnacího ústrojí série 250, v níž dokonce měl stejné vrtání.