U některých slavných aut historie může někdy chvíli trvat, než člověk pochopí a následně docení jejich auru, význam a úspěch. Přesně to se mě osobně přihodilo s Jaguarem XJ-S.

Nejprve přišlo vášnivé zamilování. Dokonce jsem si teoreticky mohl i jeden poměrně hezky zachovalý kus pořídit, ale naštěstí jsem nezapomněl počítat a včas mi došlo, že bych britskou V12 hlavně po stránce údržby zkrátka nezvládnul. Zhruba ve stejné době jsem měl možnost na vlastní oči vidět první vyrobený Jaguar XJR-S a začalo mi docházet, jak hluboký odkaz a silný charakter tahle auta mají.

Tohle bude za nedlouho příběh, který se odehrál takřka před čtyřiceti lety. Jaguar se rozhodl vstoupit do elitního evropského šampionátu cestovních vozů na popud vývojového inženýra ale také závodníka Ralpha Broada, který založil Broadspeed Engineering. Nicméně, nestalo se tak v rané fázi po uvedení modelu na trh jak to bývá poměrně obvyklé a vhodné i pro marketingové a obchodní účely. Naopak se vše událo až mnohem později.

Za velkou louží ve Spojených státech v tomto období Bob Tullius drtil krásné XJ-S ve slavné zelenobílé livery společnosti Group 44 a poměrně brzy získal v šampionátu Trans Am četné závodní úspěchy. Mimo jiné šlo o první dvanáctiválcové jágo nasazené na čtyřiadvacetihodinový závod a tento jediný vyrobený kus, který v Daytoně jel přes 310 km/h je dodnes díky renovaci ve výjimečné závodní kondici. U nás na starém kontinentu však jakoby Jaguar práce na nějakém hlubším provázání značky s motorsportem moc nezajímala. Jsme v období přelomu 70. a 80. let.

Zlom nastal v roce 1982, kdy se XJ-S v evropském mistrovství konečně představilo. A to díky Tomu Walkinshawovi. Do seriálu European Touring Car byly přihlášeny dva vozy. V rámci předpisů skupiny A bylo nutné, aby mělo vozidlo čtyři místa k sezení, a aby z výrobní linky sjelo nejméně 5 tisíc kusů daného modelu ročně. Podle zveřejněných dat z výroby tenkrát stihl Jaguar za 12 měsíců vyrobit 5043 vozů a mohl se ve dvaaosmdesátém roce řádně zapsat k vstupu do závodů.

Společnost TWR nejprve neměla tovární záštitu, ale po pěti vítězstvích v TWR soukromě postavených vozů vedení Jaguaru vyměnilo skepsi za pokoru a naději a pod vedením ředitele Johna Egana podpořila automobilka úsilí společnosti Tom Walkinshaw Racing tak, aby bylo vše potřebné k zajištění dalších vítězství. V roce 1983 se tedy z TWR oficiálně stává špičkový tovární tým. I konkurence soupeřů však začala být velmi tvrdá. Čerstvě značkový tým TWR-Jaguar ale pořádně napnul všechny své svaly, vydal ze sebe maximum a na konci sezony z toho byl velmi dobrý výkon 5 vítězství z 12 závodů.  V těsném souboji si titul ukořistil Dieter Quester a BMW 635 CSi.

Konec to ale nebyl. V roce 84 se „Tomovo jágo“ vrací a to v dnes už ikonickém vzhledu s tmavě zelenými závodními barvami. Start sezony sice nebyl ideální, ale potom se objevila madam štěstěna a přinesla s sebou řadu pěti po sobě jdoucích vítězství včetně ohromného úspěchu v podobě triumfu na 24 hodinovce v belgickém Spa. Naopak, rok 84 byl nesmírně významným bodem v historii závodění Jaguaru a ti, kdo nejprve zpochybňovali spolehlivost a závodní odolnost 5,3 litrového dvanáctiválce byli umlčeni titulem v šampionátu. Navíc, na úspěch podobného významu čekal Jaguar už od poloviny šedesátých let.

V ETCC v roce 1963 zvítězil Peter Nocker se svým Jaguarem 3,8 MK.II a dál už defakto nic. Nádherná velrybí emkádvojka navíc opravdu nikdy neměla proporce sportovního závodního auta. Oproti ní je XJ-S brutální svalnatý speciál, který Jaguar prostě potřeboval a Tom Walkinshaw se svým TWR mu ho dal, čímž se pohled mnoha lidí na charisma této automobilky skutečně změnil.

Významná vítězství v Evropě Jaguaru nestačila a TWR postavilo tři vozy pro australské závody na proslulém okruhu Mount Panorama v Bathurstu. V legendárním vytrvalostním závodě Bathurst 1000 dojel Tom Walkinshaw na třetím místě. Následně se TWR přesunulo ještě do šampionátu cestovních vozů v Japonsku, kde se hlavním pilotem stal Win Percy, ale Tom mu stále sekundoval.

Pokud jde o dědictví značky v motorsportu, můžeme s klidem tvrdit, že XJ-S je srovnatelné s ikonickými vozy C-Type, D-Type a XKE Lightweight. A navíc – zeptali jste se někdy, co by bylo bez TWR? Nejsem si jistý jestli by přišla na svět divize erkových sportovních jagů, protože je otázka s jakými úspěchy a jestli vůbec by Jaguar v osmdesátkách závodil.

XJR-9, XJR-11, XJR-12.. tyhle nádherné prototypy by patrně asi ani nikdy nevznikly, nikdo by asi nepředělal pětilitrovou V12 na závodní sedmilitrovou a Jaguar XJ220 v druhé polovině devadesátek? Těžko říct, jestli by bez inženýrského supportu TWR vzniklo řidičsky tak zajímavé auto, jaké vzniklo. Díky Tome.