Fiat SB4 Mefistofele: Letecký motor stvořil bestii

Fiat přímo z pekla vznikl spojením závodního podvozku a leteckého motoru. Později se stal držitelem rychlostního rekordu, ale trochu fixloval.

Psal se rok 1924, když britský závodník Ernest Eldridge připravoval své poslední závodní auto na pokus o rychlostní rekord ve francouzském Arpajonu.  Zlověstný oheň plivající Fiat byl nalakovaný do černé barvy a nesl přezdívku podle démona, s nímž Goetheho Faust upsal svou duši ďáblu. Bláznivý závodní speciál se stal opravdovou legendou.

Monstrum vzniklo z pozůstatků Fiatu SB4, s nímž se v roce 1908 účastnil velkých cen slavný závodník Felipe Nazzaro. Poté s ním závodil Angličan John Duff na okruhu Brooklands do doby, dokud jeho řadový čtyřválec neexplodoval. Tehdy Eldridge hledal náhradu za svou Isottu z roku 1907 poháněnou dvacetilitrovým motorem Maybach, s čímž se mu podařilo odkoupit zbytky Fiatu za 25 liber. Neměl však v úmyslu jeho srdce opravovat, protože se mu dostal do rukou 21,7-litrový letecký motor Fiat A. 12.

Ten byl původně navržený pro použití v bombardéru v první světové válce, a jak byl velký, tak byl sofistikovaný. Spalovací prostory ohromného řadového šestiválce plnil rozvod OHC se čtyřmi ventily na válec. Ernest spolu se svým šikovným mechanikem a statečným spolujezdcem provedl několik změn, mezi něž patřila i čtveřice karburátorů Solex. Upravená letecká jednotka dosahovala nejvyššího výkonu 320 koní při pouhých 1 800/min a mohla být usazena do nově získaného podvozku.

Aby se tam však vešla, musel Eldridge prodloužit šasi o 40 centimetrů. Vhodný setrvačník se našel na vrakovišti a spojka musela být vyrobena od nuly. Stejně jako v roce 1908 byla hnací síla přenášena na zadní kola pomocí dvojice řetězů, které byly vedené podél nosníků rámu. Přestože bylo auto postavené pro jízdu ve vysokých rychlostech, brzdy byly namontovány pouze na zadních kolech. Rám zprvu nesl jen jednoduchou karoserii se sedadly pro řidiče a spolujezdce. Kompletní vnějšek byl namontován až před pokusem o světový rekord v Arpajonu.

Eldridge postavil závodní speciál ve své londýnské garáži a poprvé jej ukázal světu na okruhu Brooklands v červnu roku 1923. Nedokonale vypadající auto však překvapovalo až neuvěřitelnou rychlostí, dokázalo objet vysokorychlostní okruh v rychlosti téměř 200 kilometrů v hodině. Když Fiat smazal veškeré soupeře v Anglii, zaměřil se Eldridge na zdolání pozemního rychlostního rekordu, s čímž jej dopravil do Arpajonu jihozápadně od Paříže.

Hlavním protivníkem Fiatu byl značně modernější Delage DH poháněný vidlicovým dvanáctiválcem o objemu 10,7 litru, v němž jezdil René Thomas. Eldridge rozjel svou bestii až na 235 kilometrů v hodině, čímž snadno porazil místního favorita. Thomas se bránil tvrzením, že Mefistofele nesplňuje předpisy, protože postrádá zpátečku. Eldridge se svou posádkou ale nevzdal a se svou posádkou strávil den úpravou vozu. O týden později se Mefistofele vrátil do Arpajonu, kde zopakoval svou dřívější rekordní rychlost. Thomasovo Delage se tak stalo minulostí knih rekordů.

Říká se, že po úspěšném pokusu Eldridge odjel se svým autem do Paříže, kde jej zaparkoval u showroomu Delage, v němž Thomas hrdě vystavoval své DH. Mefistofele byl jako nový držitel rekordu neustále vyzýván. Legendárními se staly souboje proti velšskému rychlostnímu démonovi Parrymu Thomasovi na závodních tratích Brooklands a Montlhéry. Thomasův Leyland disponoval pokročilejším podvozkem a divoká síla Fiatu velmi často ničila skromné zadní pneumatiky Eldridgova vozu.

Ernest Eldridge svůj vůz nakonec prodal jinému závodníkovi, který působil pod pseudonymem Le Champion. Ten pokračoval v Mefistofelova tažení a dokonce jej převezl do Austrálie. Brzy poté, co se Fiat vrátil zpět a po několika neúspěšných závodech byl vyřazen z aktivní služby. Na rozdíl od podobných závodních aut té doby, Mefistofele neukončil svou kariéru fatální závadou či destruktivní nehodou. Přežil. V padesátých letech byl vlastněn rodinou Naylorových a pravidelně se ukazoval na událostech po celých Britských ostrovech.

Mefistofelova návratu si všiml i samotný Fiat, který jej získal do své sbírky výměnou za 10 000 liber a zbrusu nový Fiat 1100. Následovalo tříleté restaurování, během něhož bylo auto nalakováno červeného odstínu, jenž je pro italská závodní auta typický. Nejen, že inženýři Fiatu ve voze nenašli zpátečku, ale nenašli ani stopy po skutečnosti, že by v něm někdy vůbec byla. Od té doby je Fiat populárním exponátem na světových výstavách a v rámci festivalu rychlosti v Goodwoodu se setkal s dávným protivníkem, dvanáctiválcovým Delage DH Reného Thomase, který svou vysokorychlostní kariéru přežil taktéž pozoruhodně nepoškozený.

Mazda RX-7 GTO: Oheň plivající bestie z IMSA

Závodní série IMSA přinášela fascinující závodní speciály. Jedním z nich byla čtyřrotorová Mazda RX-7 GTO, která výrazně přispěla k úspěšnému tažení wankelového kupé ve světě motorsportu.

Číst celé

Jirkovo auto roku 2017: Auto úplně každého roku

Píšu volbu nejlepšího auta roku 2017 jako třetí v pořadí, svého vítěze už popsal Honza a také Lukáš. Spoiler alert: Představím své favority odspodu, vítěze tedy najdete na konci.

Číst celé

Škoda 110 R: Československý klenot, který vznikal v těžkých podmínkách

Sportovní kupé, které zachránilo výrobní závod od toho, aby se z něj stala pouhá výrobna náhradních dílů. Jeho vznik ale nebyl tak jednoduchý, jak by se zprvu mohlo zdát.

Číst celé

Rodokmen motorů Volkswagen VR

Nezvykle navržené motory byly tím nejlepším, co Volkswagen v minulých dobách nabízel ve svých vozech.

Číst celé

Technologie: Letectví inspiruje autonomní auta

Technologický vývoj v oboru letectví a černé skříňky budou nezbytné pro úspěch aut bez řidiče.

Číst celé

Honda Beat: Soichirovo poslední dítě

Miniaturní roadster s vysokootáčkovým tříválcem pod kapotou je auto, které by chtěla alespoň jednou v životě řídit většina fanoušků japonských sportovních aut.

Číst celé