Auto Pólo: Zničená auta a tvrdé pády při zvláštním sportu

Místo koní použili auta a snažili se zasáhnout soupeřův terč basketbalovým míčem. Auto pólo bylo odvázanou motoristickou zábavou počátku minulého století.

Historie motorsportu je značně bohatá na jednotlivé disciplíny, ale ty nejvíce praštěné se do dnešních dnů nedochovaly. Jednou z nich je auto pólo, v němž se soutěžilo převážně ve druhém desetiletí minulého století. Čím bylo tak výjimečné? Namísto koní používaných v tradičním jezdeckém pólu se soutěžilo s auty.

Auto pólo oficiálně vzniklo v roce 1911, kdy jej navrhl Ralph „Pappy“ Hankinson, vlastník prodejny Fordu v kansaském městě Topeka. Ralph se s novou sportovní disciplínou chtěl pokusit zvýšit odbyt Plechových Lízinek, neboli Fordů model T. Úplně první turnaj se odehrál 20. července 1912 na vojtěškovém poli u města Wichita a zúčastnily se jej dva čtyřčlenné týmy, v každém týmu byla dvě auta, pojmenované Red Devils a Gray Ghosts, přičemž je sledovalo přibližně 5 000 diváků.

Přestože je Hankinson považovaný za organizátora prvního velmi sledovaného zápasu, koncept auto póla byl navržen už v roce 1902 Joshuou Cranem Jr. z bostonského klubu Dedham Polo. Tisk však o auto pólu záhy napsal, že je nepravděpodobné, aby se jako sport stalo opravdu populární. Později bylo auto pólo hrané uvnitř policejní zbrojnice v New Yorku.

Popularita netradičního sportu významně vzrostla až po kansaském zápase pořádaném „Pappym“ Hankinsonem a posléze byla založená oficiální liga pod vedením organizace Auto Polo Association. První velký turnaj v auto pólu se konal 22. listopadu 1912 v League Stadium ve Washingtonu D.C. Do dvacátých let minulého století zavítala soutěž i do největších amerických, k nimž se řadilo Chicago či New York, kde se odehrávala v aréně Madison Square Garden.

Ve světovém měřítku se ale auto pólo neuchytilo. Britský motoristický magazín The Auto popsal nový sport jako impozantní, ale příliš šílený, přičemž doufali, že se v Anglii nestane populární. Hankinson sám prosazoval auto pólo v Manile, kde jej sponzorovala společnost Texaco. Kromě krátkého turné po Evropě se auto pólo ukázalo i v Kanadě, kde se stalo prvním motoristickým sportem prezentovaným na kanadské národní výstavě, ale nestalo se tam populárním.

Pravidla nebyla výrazně rozdílná od běžného jezdeckého póla, ale na rozdíl od něj auto pólo nevyžadovalo obrovské hrací plochy. Vzhledem k potřebným rozměrům hřiště, kterými byla délka alespoň 91 metrů a šířka 37 metrů, se mohly turnaje odehrávat i v zimních měsících pod střechami uzavřených stadionů. Hra se hrála na dvě poloviny a týmy o čtyřech lidech a dvou autech musely trefovat terč o šířce 4,6 metru.

První auta používaná týmem Dedham Polo Club byla neupravenými parními stroji s jedním sedadlem, které tehdy stály 650 dolarů (dnešní ekvivalent je přibližně 18 385 dolarů). Postupem času se do hry dostávaly hlavně Fordy model T, z nichž byly odstraněny střechy a přebytečná sedadla. Bezpečnost naopak zvyšovaly namontované bezpečnostní rámy chránící soutěžící. V každém autě byl kromě řidiče i maltman, který se držel boku karoserie a snažil se kriketovou pálkou zasáhnout basketbalový míč směrem k terči soupeře.

Sport byl nebezpečný nejen dosaženými rychlostmi, kdy se auta honila po hřišti rychlostí až 65 kilometrů za hodinu, ale vzhledem k povaze auto póla se velmi často srážela. Ačkoliv osoby z aut velmi často padaly, úmrtí byla v auto pólu jen vzácná. Větší újmu utrpěly samotné vozy. Hankinson se v roce 1924 rozpovídal tisku o tom, že během zápasů došlo ke zničení 1 564 kol, 538 pneumatik, 66 náprav a 10 motorů. Šest aut bylo natolik poškozených, že musela být úplně odepsána.

Úpadek Američany oblíbeného auto póla přišel ke konci dvacátých let kvůli příliš vysokým nákladům na opravy vozidel, či jejich úplnou výměnu. Po skončení druhé světové války bylo auto pólo krátce oživeno ve středozápadních Spojených státech amerických, ale nedočkalo se své původní popularity.

Umění na kolech. Speciální edice Veyronu berou dech

Nejslavnější model v historii Bugatti byl nejen luxusní a brutálně rychlý. Jeho speciální edice byly uměleckými díly. Tahle pětice je podle nás nejlepší!

Číst celé

Ferrari 360: První sériové celohliníkové Ferrari. Co mělo společného s Enzem?

Příchod Hondy NSX otřásl trhem superaut. Japonci totiž dokázali vyrobit rychlé auto, které bylo vhodné i pro každodenní použití. Ferrari se muselo začít snažit, následkem čehož vyvinulo povedený typ F355, ale až s blížícím se novým miléniem se Italům podařil opravdový úspěch – Ferrari 360.

Číst celé

Mototechna roku 1974: 7 aut, která jste mohli mít

Auta, jimiž jezdili naši otcové a dědové. Víte, kolik stála jako nová?

Číst celé

Auto Avio Costruzioni 815: První auto od Enza Ferrariho

Enzo Ferrari se proslavil výrobou rychlých sportovních vozů, ale jen málokdo skutečně zná jeho první vlastní auto. AAC Tipo 815 vzniklo na zvláštní objednávku, aby se zúčastnilo náročného silničního závodu.

Číst celé

GTO versus GTO. Obstálo Ferrari proti Pontiacu v americkém testu?

Magazínu Car and Driver se nepodařilo sehnat vzácnější z vozů do srovnávacího testu, takže je jednoduše porovnali u stolu v kanceláři.

Číst celé

Superrychlí modří ptáci Malcolma Campbella

Slovním spojením Blue Birds jsou označovány speciály Malcolma Campbella, s nimiž stanovil devět rychlostních rekordů na souši a další čtyři rekordy na vodě.

Číst celé